[Verse 1]
Je duben, devadesát jedna, a zvoní telefon,
a tvůj hlas slabý, kouzelný, zní jak nejhezčí tón.
Šeptáš mi: „Kájo, víš, že máme Honzíka?“
A já štěstím bez sebe „miluju tě!“ říkám.
Po celé Praze křičím „Kluka mám!“,
ať ví celý svět, co v srdci ukrývám.
 
[Chorus]
A my rosteme, lásko, rosteme,
s každým dnem intenzivněji žijeme.
Už nejsme jenom my dva, náš svět je bohatší,
o dětský smích a pohledy nejsladší.
 
[Verse 2]
Pak listopad, devadesát čtyři, a já smím být u Tebe,
když na svět přišlo další štěstí bezbřehé.
Naše Kačenka, princezna nádherná,
pro naši lásku to odměna nesmírná.
Slova mi nestačí, co v srdci jsem choval,
když poprvé v náručí jsem si jí pochoval.
 
[Chorus]
A my rosteme, lásko, rosteme,
s každým dnem intenzivněji žijeme.
Už nejsme jenom my dva, náš svět je bohatší,
o dětský smích a pohledy nejsladší.
 
[Bridge]
A tys byla máma, co s láskou pečuje,
a já jsem byl táta, co vás moc miluje,
co z naší rodiny ten nej domov buduje.
To je obraz štěstí, co nikdy nemizí.
Vždyť domov je tam, kde spolu jsme všichni.
 
[Outro]
Honzík a Kačenka, naše pýcha, naše sny,
dělají nám radost, všechny ty roky a dny.
A my rosteme dál...
S nimi...

[Chorus]
A my rosteme, lásko, rosteme,
s každým dnem intenzivněji žijeme.
Už nejsme jenom my dva, náš svět je bohatší,
o dětský smích a pohledy nejsladší.

[Chorus]
A my rosteme, lásko, rosteme,
s každým dnem intenzivněji žijeme.
Už nejsme jenom my dva, náš svět je bohatší,
o dětský smích a pohledy nejsladší.

[Epic Outro]